Historie velkého zločinu Simony

Obecně platí, že simonie je nákup nebo prodej duchovního úřadu, činu nebo výsady. Termín pochází od Šimona Mága, kouzelníka, který se snažil získat moc udělovat zázraky od apoštolů (Skutky 8:18). Není nutné, aby peníze měnily majitele, aby byl čin považován za simonii; pokud je nabídnuta jakákoliv kompenzace a pokud je motivem obchodu nějaký osobní zisk, pak je simonie trestným činem.

Vznik Simony

V prvních několika stoletích našeho letopočtu se mezi křesťany prakticky nevyskytovaly žádné případy simonie. Status křesťanství jako nelegálního a utlačovaného náboženství znamenal, že bylo jen málo lidí, kteří by se zajímali o získání něčeho od křesťanů natolik, že by za to šli tak daleko, že by za to zaplatili. Ale poté křesťanství se stalo oficiálním náboženstvím západní římské říše, což se začalo měnit. Vzhledem k tomu, že imperiální pokrok často závisel na církevních sdruženích, hledali méně zbožní a více žoldnéři církevní úřady pro příslušnou prestiž a ekonomické výhody a byli ochotni utrácet peníze, aby je získali.

Vysocí církevní představitelé věřili, že simonie může poškodit duši, a snažili se ji zastavit. První zákon přijatý proti němu byl na chalcedonském koncilu v roce 451, kde bylo zakázáno nakupovat nebo prodávat povýšení svatým řádům, včetně episkopátu, kněžství a diakonátu. Touto záležitostí se bude zabývat mnoho budoucích koncilů, jak se v průběhu staletí rozšířila simonie. Nakonec bylo obchodování s blahodárnými oleji nebo jinými zasvěcenými předměty a placení mší (kromě povolených obětin) zahrnuto do trestného činu simonie.

Ve středověku katolický kostel , byla simonie považována za jeden z největších zločinů a v 9. a 10. století to byl zvláštní problém. Bylo to zvláště pozoruhodné v těch oblastech, kde byli církevní představitelé jmenováni světskými vůdci. V 11. století reformní papežové jako Řehoř VII. usilovně pracovali na potlačení této praxe a simonie skutečně začala upadat. V 16. století bylo incidentů simonie jen velmi málo.